Carving si postupně klestí cestu lyžařskými středisky jak českými, tak
zahraničními. Přináší novou radost. Na Zemi však vládnou zákony
rovnováhy a každá radost se vykupuje stejnou odměrkou bolesti. Jako
neviditelné stíny se tak táhnou carvingu v patách nová rizika, o to
horší, že na ně běžní lyžaři a často ani samotní carveři nejsou
připraveni.Carving dnes prožívá to, čím muselo projít mnoho novinek. V zápalu nadšení byly vroucně přijaty a kvůli zaslepenosti z užitku se zapomnělo na možná nová nebezpečí. Negativní průvodní efekty se projevují pomalu a trvá to nějaký čas, než dosáhnou takové úrovně, aby byly definovány a přijata opatření k jejich potlačení či omezení.
Nebezpečí první – nový tvar lyže
Charakter carvingové lyže je definován v první řadě tzv. rádiusem lyže, tedy křivkou, kterou opisují boční hrany lyže. Platí obecné pravidlo, že čím je rádius menší (a tvar lyže výraznější), tím menší oblouk lze na lyži "vykrojit". Čím snáz lze vykrojit malý oblouk a čím menší ten oblouk je, tím hůře se lyže bude chovat v oblouku dlouhém.
Touto trochu krkolomnou formulací je míněno pouze to, že každá lyže
má dnes své konkrétní určení. Čím specializovanější lyže, tím větší
limity v univerzálnosti. Podobně jako s golfovou holí nepůjdete hrát
hokej nebo třeba s badmintonovou raketou tenis, slouží například
slalomky plnohodnotně jen pro krátký oblouk.
Pustit se na krátké a extrémně vykrojené lyži šusem dolů se rovná nebezpečnému pádu. Tento problém objevil snad každý, kdo krátké vykrojené lyže zakusil: při jízdě "na ploše lyže" se prostě kousne hrana a lyže ustřelí. Čím vyšší rychlost, tím větší riziko, lyže se více kmitá a čas na reakci se zkracuje. Za nízké rychlosti se to dá ustát, za vysoké je to pád jak z učebnice.
Přejezdy, kde je nutná rychlost k dosažení potřebné setrvačnosti, asi neopravíme. Pokud máme zrovna slalomky, taky je asi nepřestavíme na lyže rychlostní. Lze ale použít metody, které budou nechtěné zakousnutí se lyže minimalizovat. Je to zejména neustálá "komunikace" s lyží, tzn. že s lyžemi aktivně pracuji, vedu je. Moderní lyže je příliš chytrá a pracovitá na to, aby, když ji nevedete, neudělala něco sama. Je to možná takový malý boj o dominanci.
Carvingová lyže to chce takto: při přímé jízdě má být dominantní
vodič, na hraně vládne sama a dobře lyže. I na plochých přejezdech
můžete využívat vykrojení a kroužit třeba jen mírné otevřené křivky. Na
rychlosti tím téměř neztratíte. Hlavně se neoddávat lyži na ploše, to
pak lyže začne zlobit.
Speciální hřiště pro carving
Carving ve svých extrémnějších formách lze chápat jako samostatnou odnož alpského lyžování, která vyžaduje vedle specifické výbavy i specifické podmínky. A to vhodnou a strojově přesně upravenou trať. Snažit se carvovat v rozryté trati je pošetilost podobná tomu, jako by chtěl běžkař-turista na zasněženém poli bruslit na závodních běžkách.
V případě carvingu je tu jeden moment navíc: Nejenže z toho nebude
požitek, ale zároveň se carver stává nebezpečným jak sám sobě, tak
okolí.
Při carvingu totiž často přijímá většinu váhy vnitřní lyže a vnější se pouze jen veze. V měkčím tahavém sněhu je běžné, že se pak ona odlehčená lyže a tedy relativně svalově uvolněná noha "zapomíná" za sebou. Stehenní sval na takovou situaci – náraz zpředu – nedokáže včas zareagovat a končí to v lepším případě jeho natáhnutím.
Ještě hůře může skončit jízda, když se náhle objeví nečekaná nerovnost. Stačí nepatrná brázda mezi utaženými pruhy či přimrzlá hrouda sněhu. Jak jsme si již výše vysvětlili, lyžař si s lyží dělí práci, přičemž jízdu po hraně, která tvoří bezmála veškerou skutečně carvingovou jízdu, obstarává "sama" lyže. A ačkoli disponuje určitou inteligencí, s dírami a nerovnostmi nepočítá.
Brázda, které byste si při smýkavé jízdě ani nevšimli, může při carvingu přivodit nebezpečný pád. Jelikož je člověk při řezané jízdě zrovna "svěřen" lyži, není připraven samostatně řešit náhlou situaci. Postavení těla je takové, že od impulsu k řešení uběhne více času, než je obvyklé, a mnohdy se zareagovat včas nepodaří. Zejména před agresivní jízdou si proto pečlivě prohlédněte trať, okouknutí na jeden pohled mnohdy nestačí.
Při pokusech o extrémnější formy carvingu bez holí hrozí další
riziko sebezranění. Tentokrát za něj nenesou vinu vnější vlivy, ale
jezdec sám. Ruka na zemi je pro mnohé důkazem dobré jízdy, proto se
často tlačí k zemi, seč to dá. Stačí ale malá nerovnost, která může
špatně položené předloktí vystřelit nazpět a zranění je na světě. Ruku
proto při funcarvingu nikdy nevytáčejte dlaní do strany a spíš ji držte
jakoby v předpažení. Poloha předloktí vnitřní ruky by měla být
rovnoběžná se směrem jízdy, resp. s lyžemi.
Lyžaři a carveři na svahu
Již hodně opěvovaným tématem je nebezpečí, které přináší carving
jako "nově tvarovaný pohyb". Tím mám na mysli, že mnoho necarverů
netuší, jak hodně a rychle (a krásně) lze uzavřít oblouk, čímž vzniká
riziko vzájemné srážky. Typický příklad: zavřu si oblouček, a někdo mě
seshora "sejme". Komu se to stalo, poznal, jak těžká je carverova
obhajoba. Jelikož vždy ten, kdo jede shora, musí přizpůsobit svou
jízdu, měl by být rozsudek jednoznačný. Necarver, asi z překvapení, kde
se ten druhý vzal, snad vždy tvrdí, že srážku zavinil carver, že mu
"vjel do cesty". Jak toto vyřešit?
Pravidlo kdo jede shora, je vinen, je určitě pravidlo dobré. Ale na
carving nestačí. Je to podobné jako s řidiči a chodci. přednost si musí
dát jeden i druhý. Chodec nesmí vstoupit do vozovky, jede-li automobil,
řidič musí zastavit, vidí-li chodce. Carver nesmí carvovat, jede-li nad
ním někdo druhý, lyžař jedoucí seshora musí počítat s tím, že ten pod
ním je carver a že mu může zkřížit cestu. Mimochodem, i při lyžařské
nehodě se zjišťuje odpovědnost a do případu vstupuje policie, jenž může
nezodpovědného lyžaře i stíhat! Pojištění odpovědnosti za škody není od
věci.
Při carvingu se může stát, že dva carveři mohou nepozorovaně vyřezávát zrcadlové sinusoidy, přičemž může dojít prakticky k čelní srážce. Proto je nezbytné mít jistotu, co se trati kolem, jak nahoře, tak dole, děje. Je to trochu náročné, ale skutečný carving lze opravdu zažít jen na volné trati. Proto již v některých alpských střediscích vznikají speciální řízená carvingová hřiště, kde smí do tratě v určitém časovém intervalu pouze jeden jezdec.
Na hodně zalidněných tratích se tak víc osvědčí lyže s charakterem slalomky, která dá cosi z carvingu, aniž by však musela být amplituda oblouku výrazná.
Při carvingu je také velmi vhodné nevyjíždět oblouky až k okrajům
sjezdovky. Když se pak kdosi přiřítí seshora, má kudy ujet. Představte
si situaci, jak rychlejší jezdec seshora chce předjet spodního carvera
třeba zleva, kde je zrovna více místa. Lyžař pod ním ho doleva tlačí
svým pohybem jako třeba obránce hokejista vytlačuje útočníka, avšak
nevědomě. Ten seshora ovšem netuší, jak hodně, rychle a nečekaně carver
pod ním oblouk uzavře, tak se může stát, že ten spodní "vytlačí tělem"
toho nad sebou mimo trať, případně ho donutí ke srážce. Nechá-li carver
na okraji tratě tak dva metry pro předjetí, bude mít ten nahoře kudy
ujet.
Helma jako povinnost
Při carvingu vzrůstá absolutní rychlost jízdy. Zrychlení v oblouku a při výjezdu z něj je to, co nás naplňuje. Je to však činnost relativně náročná na dokonalost provedení a ne pokaždé se vše musí podařit.
Carving a rychlejší lyžování vůbec je v podstatě extrémní sport, je proto více než doporučeníhodné se při jízdě preventivně chránit. Stejně jako si na sjezd oblékne každý biker chrániče či minimálně přilbu, měl by tak činit i lyžař. Lyžařova rychlost je totiž často výrazně vyšší než bikerova!
To, že mezi lyžaři není rozšeřena přilba jako mezi cyklisty, lze možná přisoudit iluzi, že člověk padá do měkkého sněhu. V dobách tvrdých ledových pist je to ovšem pouhý podvědomý sebeklam. Lyžařská přilba by měla patřit ke carverovi stejně jako vykrojené lyže.
Jako nekompromisní povinnost by měly používat přilby děti. Víme, co všechno se dnes prohání po svazích. Představu střetu křehkého děcka s rozjetým chlapem je lepší rychle zavrhnout. Peníze zde nehrají a nemohou hrát žádnou roli.